Nezapomenutelný a báječný Kypr

3. listopadu 2016 v 7:07 | ALKA |  Kypr sem, Kypr tam

První v roce 1981

Vlastně ani nevím, proč jsme na podzim 1980 vybrali na dovolenou 1981 Kypr. Teda začátek byl v penězích. Mělo nám skončit nějaké to "spoření mladých" a měli jsme být v balíku téměř 30 000,- Kčs.

Byt byl jakž takž zařízený, pračku, ledničku, magneťák, gramec a televizi a Naděnku jsme měli, auto jsme nechtěli…takže dovolená byla nabíledni. Za takhle těžké prachy - a že to v té době byly těžké prachy!; roční příjem nás obou dohromady mohl být tak 45 000 hrubého, zdanění sice nebylo nic moc, ale nějaké bylo - to bylo na nějakou "exotiku". Ostatně jsou jen dvě věci, do nichž jsem ochotna investovat těžký prachy - vzdělání a cestování, resp. poznávání formou dovči.

V katalogu Čedoku jsme tedy vybrali ten Kypr, nejlepší termín podle ceny a teploty a Nadi věku na hlídání byl říjen listopad. Před koncem roku 1980 jsme naběhli do Čedoku, že bychom v listopadu 1981 letěli. A fakt jsme letěli, přestože v říjnu 1981 umřel můj táta. Aspoň moje máti při hlídání Nadi, které byl rok a osm měsíců, přišla na jiné myšlenky.



Kypr 8. - 23. 11. 1981, tedy na 16 dní, plná penze, včetně pojištění, se dvěma fakultativními výlety (klášter Kykkos za 540 korun a hlavní město Nikósie za 455), oba i s obědy, a kapesným nás stál každého 13 472 koruny, celkem tedy 26 944 koruny. Kapesné bylo v ceně zájezdu z velmi prostého důvodu: všude jinde by se kyperské libry sháněly těžko, zatímco Čedok je obstaral lehko. Smělo se stejně jen určité množství, v našem případě to bylo na jednoho 30 CY £; v přepočtu 1581,- Kč, protože jedna kyperská libra byla skoro 53 koruny. Zvlášť jsme platili jen třistakorunový kolek na celní a devizové prohlášení.

Byla to první "dospělácká" dovolená u moře. Moje, protože před tím jsem byla u moře s rodiči. Jirkova vlastně druhá, protože byl v roce 1973 v sovětské Soči. To byl rok po vojně (s rodiči bydlel v mansardě) a na dovče byl s rodiči a bráchou. (U jeho bráchy mi to hlava nebrala, protože už byl ženatý, měl dítě a byt - a na dovču s mámou a tátou?)

Let na Kypr se mi líbil velmi. Letěli jsme na noc, letěli jsme takovým "malým" letadlem, cvičně jsem mu říkala Dakota, letěli jsme bez mezipřistání. Proto vím, že to bylo malé letadlo, protože benzínu mělo tak tak na dolet. (Patrně to bylo TU-134 s kapacitou do 80 míst, dvoumotorové, s doletem 3 000 km, přičemž z Prahy na Kypr to bylo přes 2 900 km; proto to bylo na ten doraz.) Původně tato letadla do těchto destinací měla mezipřistání v Aténách na doplnění kerasinu, jenže lidi jim tam zdrhali. Tak se lítalo na doraz. Na doraz leteckého benzínu.

My jsme letěli nejen na doraz, ale mezi Krétou a Kyprem i v bouřce. Zatímco Jirka spal, já koukala, jak kolem nás bouří, blesk střídá blesk. Světélka nejen na křídlech, ale na celém letadle se mohla blikáním zbláznit - no paráda.

Když jsme přistáli a čekali na zavazadla, připotácel se k nám nějaký zcela zelený maník a povídá:

"To byla hrůza, co."
"Bouřka, no."
"Bouřka?! Šli jsme na nouzové přistání na moře! Nevšimla jste si všude těch červených světel?"
"Tak proto tak zuřivě blikalo", pochopila jsem.
"Jo. A pak ještě dvakrát nalítával na dráhu; poprvé to nevycházelo. Modlil jsem se, aby nedošel benzín. Určitě nemá v nádrži ani kapku", odpotácel se na záchod. Jak jsme se dověděli posléze, dělal na Ruzyni v letové kontrole.

Pak nám ještě sebrali pasy, zamkli je do sejfu a vypustili nás z letiště.

Hned u snídaně chyběla mladá paní, jak nám pak řekla průvodkyně, zdrhla do Řecka, kde týden před ní zůstal manžel; prý tak byli domluvení. Během dopoledne se ztratil číšník z Krkonoš, rovněž se vším všudy.

Koncem prvního týdne jsme to probrali se dvěma kluky tak v našem věku - jeden se jmenoval Venca, ten druhý už nevím. Udělali jsme mejdán u nás na pokoji a drbali. Shodli jsme se, že je nesmysl zdrhat hned, když mají zaplacených 16 dní.

První týden jsme bydleli v nedaleko městečka Paralimni v hotelu Pernera Beach. Zhruba třetí večer jsem zjistila, že jestli chci naštvat personál, je dobrý objednat si tureckou kávu. Neboť sever Kypru byl od roku 1974 okupován Turky, vlítlo tam čtyřicet tisíc vojáků z Turecka, vyhnali z domova 200 000 kyperských Řeků. Ostrov rozdělili tzv. Green line, kterou - rovněž dodnes - spravují vojska OSN. Zelená linie se jí říká proto, že britský generál vyznačil na mapě okupovanou část zelenou fixkou.

Na výletě do Nikósie jsme viděli nejen Zelenou linii s tureckými strážci i s těmi z OSN, ale i neudržované, zanedbané citrusové háje se spadanými mandarinkami, opuštěná a rozpadající se stavení; kromě jiného bylo zcela opuštěno čtvrté nebo páté největší kyperské město Famagusta, jemuž se tu dodnes říká město duchů.

Někde mezi Famagustou a Nikósií - poté, co jsem viděla tu spoušť po úprku - jsem si dovolila dopustit se názoru: nemám ráda Turky a Turecko. Nedivím se, že kyperský Řek neuvaří "turka", byť já jej piju dodnes. Prostě uvaří silnou černou lógrovatou kávu a je to.

V rozděleném hlavním městě nás průvodkyně upozornila, ať si dáme pozor, abychom se nedostali do turecké části:

"Ulice jsou přehrazené zátarasy, ale malé uličky ne. Kdybyste se tam chtěli dostat bez pasu, tak vás sice nezastřelí, ale určitě zavřou."

Pasy jsme ovšem měli zatrezorované na letišti, tak jsme si dali pozor a vojáky OSN se samopaly ani nefotili.

Zapadli jsme do zapadlého krámku s deskami, já si koupila Beatles a Ricchie e Poveri, můj pán a vládce si vybral dvoje Boney M. a Rolling Stones. Před obědem jsme ještě stihli nějaké muzeum s vykopávkami a po obědě jsme koupili Rubikovu kostku v neónových barvách, Naděnce hrající opičku, co protáčela oči a hýbala ručičkama, nádherný bílý svetřík s výšivkou a mně plavky v celku.

Z Pernery mám ještě jednu dobrou historku. Před večeří jsme se byli projít po skalách za hotelem a načapali jsme tam kuchaře, jak vraždí chobotnici. Držel ji za chapadla a mydlil jí hlavou o šutr, až z ní vymlátil mozek. Posléze bylo maso z chapadel opečené v těstíčku součástí předkrmu s kolečkem čerstvého ananasu a nějakým zeleným listím.

Potvoře chobotnici to patřilo, určitě to byla ta, co po mně dopoledne v moři chňapala. Kvůli ní se od té doby v hlubokém moři, v němž nevidím na dno, bojím šlapat vodu, aby mi po nohách zase nějaká chobotnice nešahala.

Druhý týden jsme vegetili v Paphosu v hotelu Dionýsos. Paphos je přístav. Na Kypr poměrně velký, rušný. V moři se tam Jirka jednou vykoupal, vylezl samej asfalt, takže pak už nám bohatě stačil hotelový bazén.

V hotelu Dionýsos jsem narazila na spolužáka z fakulty Petra Kubku. Drobný rozdíl mezi námi byl: zatímco já byla na Kypru za většinu našich tříletých úspor, on tam byl služebně, takže za plat a diety. To přivodil další drobný rozdíl mezi námi: zatímco můj táta byl - teda v té době aktuálně měsíc mrtvý, ale jinak - vedoucí "průserového" provozu ve Staliňáku, jeho táta byl předseda Mezinárodní organizace novinářů, která sídlila v Praze v Pařížské. Na fakultě jsme spolu chodili jen na angličtinu pro pokročilé, protože já byla na katedře agenturní žurnalistiky a on na katedře televize. Patrně se po vejšce ještě anglicky naučil, protože na Kypr pracovně by se s tím, co předváděl ve škole, nedostal. Angličtinářka mu prakticky na každé hodině říkala: "Kubka, it´s awfull. How can you say something like this!"

Plná penze, válení se u bazénu a pohoda vůbec se u mne projevily - dva dny před odletem jsem si kupovala kalhoty, neb jsem přibrala dobře 6 kilo. Rozhodně jsem ztloustla dost na to, abych se nevešla do kalhot, v nichž jsem přiletěla. Koupila jsem si tmavomodré sametové džíny. A neuváženě jsem si koupila i pejprbekové vydání několika detektivek E. S. Gardnera, kterého miluju. Jedna za 0,65 CY £, což odpovídalo těm 35 korunám, které stály jeho detektivky u nás. Přesto jsem při jejich koupi nejspíš nemyslela. Měla jsem v té době doma již léta v angličtině "James Bond On Her Majesty´s Secret Service" od Iana Fleminga, rovněž nepřečteného.

Jak se posléze ukázalo, nejen Bonďáka nemiluju v angličtině. Přečetla jsem toho Gardnera - při překládání se slovníkem každého desátého slova - asi pět stránek a od té doby z něj jen utírám prach.

Taky jsme dokupovali cigára, ta nám ovšem ještě před odletem došla rovněž, bohužel současně s penězi, takže jsme se na konec moc těšili do letadla. Tam se nejen dala cíga koupit, ale i kouřit. A jistěže koupit za koruny. Během letu jsme s Jirkou vykouřili celou krabičku, takový deficit nikotinu jsme měli. To se ovšem ještě v letadlech v zadní části běžně kouřilo.

Samozřejmě že před nástupem do letadla nám ze sejfu rozdali naše pasy. Hezky jsme se seřadili do fronty a dostali jsme letenky, pak jsme po jednom prošli kontrolními dvířky, za nimiž se vracely pasy. Poflakovala jsem se na konci řady, když s letenkou v ruce ke mně přišel ten Venca, co jsme s ním v hotelu Pernera mejdanili, a povídá:

"Hele tak já se loučím a jdu."
"Nevracíš se s námi?"
"Ne. Čekal jsem, jestli se třeba nedostanu k pasu, ale mám aspoň občanku. Taky doufám, že letenku vyměním na nějakou Lufthansu. Tak ahoj."
"Ahoj a měj se", řekla jsem na rozloučenou Vencovi a postupovala řadou. Když průvodkyně oznámila jeho jméno, aby mu vrátila pas, řekla jsem, že se s námi nevrací, aby ho někde zbytečně nesháněla.

Ještě jednu zkušenost jsem při této devizové dovolené učinila. Totiž tu, že oficiální kapesné je třeba doplnit nějakými těmi devizami na černo. Sežeň, kde sežeň. A protože jen blbec se spálí dvakrát o stejná kamna, tak na všechny ostatní zahraniční dovolené jsem peníze v příslušné měně měla. Nejprve na černo, posléze oficiálně a radši víc, než míň. Podle toho, co moje aktuální finanční situace zrovna umožňovala.

Na Ruzyni jsme vystoupili na lehce zasněženou letištní plochu, takže nám byla dobrá kosa. Přiletěli jsme z 30° veder do sněhu. Završili jsme to tím, že jsme sice vlezli do správné tramvaje, ale místo na Florenci skončili někde v Bubenči. Tak jsme toutéž tramvají jeli opačným směrem, vylezli na Florenci a ještě stihli první ranní autobus do Litvínova.

Jirky Kypr v roce 1984

Chronologicky sem nepatří, neb mezi prvním a tímto Kyprem jsme zmákli ještě jednu Jugošku a jedno společné Bulharsko (a jedno Bulharsko Jirka s Naďou), ale tematicky to sem patří a také nemám moc, co bych o tom napsala. Když jsem tam nebyla.

Původně jsem být měla, neb rezervace samozřejmě byla téměř rok dopředu, ale pak jsem zjistila, že jsem těhotná, nechala jet svého pána a vládce samotného a za "své" peníze koupila barevnou televizi.

Zmiňuji se o této dovče (dokumentárně dodávám, že s kapesným 40 kyperských liber, neb kurs byl 43 koruny za 1 CY £, stála 15 530 korun, plná penze v hotelu Karpasiana, rovněž hned u pláže, nedaleko Larnaky, v termínu 19. 09. - 27. 09. 1984) proto, že jsem slíbila, že neporodím, dokud se Jirka nevrátí.

Tchyni se to hrubě nelíbilo, chtěla, aby Jirka nikam neletěl. Nesmysl. Všechno vypadalo na to, že se na Kypr už v životě nedostaneme, to by byla věčná škoda. Tak jsme tchyni přehlédli jak velké širé rodné lány. Ostatně tenhle její názor byl úplná brnkačka proti tomu, že večer před svatbou mi řekla, že se jí nezdá, aby si vysokoškolačka brala vyučeného zámečníka. Takové manželství prý nevydrží. To jsem zírala, páč jsme byli rok a půl zasnoubení, takže mohla namítat podstatně dřív, než pár hodin před svatbou. Tedy když už měla tu potřebu. Jak známo, vydrželi jsme spolu, dokud nás smrt nerozdělila; zatímco její starší - vyučený - syn se svojí - vyučenou - manželkou se posléze rozvedli.

Podle předpokladu si to Jirka užil, líbilo se mu a ještě si pamatuji, že Naděnce přivezl další hrací, jakože hrající, hračku - mám dosud žlutého medvídka v červených kalhotkách; dvojčatům přivezl nádherné dupačky. No mělo to dlouhý rukáv a bylo to na zip, takže spíš takové froté kombinézky; měly úzké červené proužky na rukávech, kolem krku a od kotníků dolů. To si Jirka nahrábnul kladných bodíků…

Porodila jsem podle plánu 19. října; zatímco Jirka pak ještě 14 dní zapíjel dvojčata, takže i když už jsem byla doma, vídala jsem ho střízlivého jen při koupání dětí. Což tchyni nijak nevadilo. Zato já mu to zapíjení dětí "aby hezky rostly a byly zdravé" po čtrnácti dnech zatrhla. Kdo se měl furt koukat na alkoholicky rozjásanou a ještě ke všemu sluncem nádherně opálenou černou hubu!

(P. S. Abych byla kontinuální, resp. kompletní, tak zítra bude další blog o Kypru; ten z Cavo Maris 2013, co už tu byl odkaz na fotky.)
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Naďa Naďa | 3. listopadu 2016 v 7:46 | Reagovat

Těším se na pokračování! :-)

2 Maruš - Fukčarinka Maruš - Fukčarinka | Web | 3. listopadu 2016 v 10:07 | Reagovat

Alko,v dnešním pošmourném dni jsem si u tebe parádně početla :-)Budu se těšit na pokračování.

3 Ajka Ajka | 3. listopadu 2016 v 15:45 | Reagovat

Teda, to je paměť! Móoc hezky se to čte.

4 Alka Alka | 3. listopadu 2016 v 15:50 | Reagovat

[1]:To teda nevím proč - máš ho doma!

[2]: Děkuji; snad z toho zavane i trocha toho tamějšího tepla.

5 Alka Alka | 3. listopadu 2016 v 15:52 | Reagovat

[3]:Paměť ? Prdlajs, mám k tomu dokumenty (od letenek, přes pasy, po fotky...); si nepamatuju až tak moc. ;-)

6 Alka Alka | 4. listopadu 2016 v 9:58 | Reagovat

[1]:Až to pokračování, co bude tady 6. 11. ve "Střípcích" není, resp. to letošní doplnění.

7 Naďa Naďa | E-mail | 4. listopadu 2016 v 15:21 | Reagovat

[1]: No jo, to už jsem taky dneska zjistila. :))) Ale to nevadí. Tak se budu těšit na 6. :))

8 Alka Alka | 6. listopadu 2016 v 7:13 | Reagovat

[7]:Jsi hodná, že se těšíš; mám radost.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama