Kruh se uzavřel (Kypr)

4. listopadu 2016 v 7:07 | ALKA |  Kypr sem, Kypr tam
(Tohle je zase kapitolka z brožurky pro mé dcerunky "Střípky z dovolených". Vkládám to sem proto, abych zkompletovala ten Kypr.)

A konečně tu je moje opravdu poslední dovolená. Začalo to internetovou lákačkou, která se nepotvrdila, a sice: Kypr již od 14 000! Protože na Kypru 1981 se mi velmi líbilo, sledovala jsem jej i v letech, kdy jsem na dovču vyrážela. Byl moc, moc drahý. Tak jsem na těch "již od 14 tisíc" hupla a zjistila, že za těch 14 litrů je tejden se snídaní, odlet z Ostravy. A ještě ke všemu do turecké části ostrova. No tam ani omylem!


Začla jsem jen tak hledat a než jsem něco našla, byla jsem lapena. Začla jsem hledat v řecké části, desetidenní, polopenzi…tak jsem radši poslala e-mail, ať mi napíšou, na které stránce katalogu mají řeckou část Kypru a co bych dala za polopenzi, odlet z Prahy, 10 - 11 dní… Z čehož je zřejmé, že jsem počitadlo nevypnula. Byla to taky "first minute", takže sleva na jednoho byla a byla obrovská = 4 758,- Kč, přičemž cena zájezdu po slevě také nepatřila k nízkým: 11 dní polopenze za 19 452 koruny. Ale Erika, že když to bude v červnu, tak jede. Tak to bylo 13. - 24. 06. 2013 a odvoz na a z letiště zajistila Erika, protože já jsem zajišťovala celou dovolenou komplet. (Z Džerby nás vezla z letiště Rony, na letiště Eriky brácha. I když tuhle dovolenou jsem taky zařizovala celou. Ostatně jsem zvyklá být za "vedoucí zájezdu".)

Dodnes mám pocit, že odpověď na můj mejlový dotaz přišla dřív, než jsem ho vůbec odeslala. Přišly mi tři katalogové stránky Firotour, které odpovídaly mému zájmu. Tedy těch shora uvedených 20 litrů při slevě pět litrů na osobu, co se financí týče. Erika souhlasila a já přes internet v prosinci objednala Kypr, hotel Cavo Maris, 11 nocí, termín viz výše.

Jak jsme se s Erikou dohodly, tak jsem učinila a posléze se i stalo.
Tahle dovča neměla vadu. Dokonalost dokládá už snídaně: několik druhů tmavého i světlého pečiva, k tomu tmavý i světlý chléb, tři až čtyři druhy sladkého pečiva. Takový výběr jsem jinde nezažila. Výběr jídel u večeře také neměl vadu - skoro to byl problém proto, že bych chtěla ochutnat ode všeho. Ale až tak ode všeho, že od všech předkrmů, hlavních jídel, příloh i dezertů. Problém jsem neměla jen se zmrzlinou, protože jím jen vanilkovou a čokoládovou, maximálně si dám někdy citrónovou; takže ty jsem různě střídala ještě případně s kakaovou a o další druhy ovocných zmrzlin jsem zájem nejevila. Čímž raději končím s jídlem, dokázala bych se rozepsat na několik stran.

Nabízí se tím pádem pár poznámek k pití. Na Kypru je vody málo. A to až tak málo, že když tam před bůhví kolika desítkami let v předminulém století tři dny šíleně lilo a měli záplavy, tak to pojali tak, že vyhlásili třídenní církevní svátky jako děkovačku nějakému svému svatému, že zapršelo. Slaví to dodnes. V pokojích tedy teče voda toliko užitková, ale uvařila jsem si z ní první den kafe a nebyl z toho žádný problém. Nicméně koutek s kohoutkem na "drinking water" je na chodbě každého patra a na pokoji je pro ni termoska, aby vydržela chladná. Stejně tak je označená pitná voda u bazénu a v hale hotelu Cavo Maris.

Co se týče long drinků, tak slušný výběr byl v ceně od čtyř do pěti eur, čili dobrý. Stejně jsem si dávala jen oblíbené mochito, cuba libre či tequilu sunrise. Tu tequilu proto, že daiquiri neměli. (Ono se stejně mochito a daiquiri moc neliší. Mochito je bílý rum, limetkový džus, soda, třtinový cukr, led a máta, zatímco daiquiri je bílý kubánský rum, limetková šťáva, cukrový sirup ze třtiny a ledová tříšť.) Až poslední den jsem vyzkoušela Mai tai, protože když jsem si přečetla složení, zajímalo mne, jestli po tom potupně vrhnu. Neboť Mai tai - pingl příhodně říkal May day - se skládá z rumu, koňaku, campari, galliana (což je italský bylinný likér čiré žluté barvy ze 70 druhů bylin a květin a koření, včetně třeba vanilky a lékořice), ananasového a grepového džusu a grenadiny (grenadina je sirup z lisovaných granátových jablek). Sice jsem nevrhla, ale také jsem v tom pití necítila ani bylinný likér, ani koňak, ani grenadinu…

Mezi bazénem a pláží byly tři travnaté terasy, na nichž jsme vegetili, od bazénu k moři vedlo 42 schodů, které jsem sestoupala a vystoupala až pětkrát denně. Odpoledne jsem obvykle vystačila se sprchou a bazénem, kde jsem byla každou půlhodinu. Ve tři nejpozději v půl čtvrté už jsem kmitala na pokoj. Protože já se můžu válet na sluníčku přes poledne, kdy je nejvíc UV záření, zato se nemůžu válet na sluníčku po třetí odpolední, kdy je největší vedro. Všimli jste si někdy, že teplotní rekordy nejsou naměřeny v poledne, ale výhradně po třetí odpolední?

Za 40 € jsem vyrazila na výlet do kláštera Kykkos, abych srovnala 32letý rozdíl, který mezi mými návštěvami uplynul. V klášteře se nezměnilo nic, což není překvapující. Zato nedaleká hrobka prezidenta Makária prodělala spoustu změn; většinu k horšímu. Před těmi třemi desítkami let vedla k hrobce do dvou metrů široká prašná cesta a prezident z hrobky shlížel na pohoří Troodos, potažmo kus ostrova před sebou. Teď se hned na začátku stoupání skví téměř osm metrů vysoký Makarios III. z bronzu, vytvořený v roce 2007 v Nikósii. Pak tři roky dumali, jak ho přesunout do pohoří Troodos, až na to přišli, takže ho v roce 2010 semka přemístili. Stoupá se samozřejmě po široké asfaltce, která je navíc po obou stranách obkolesena zdí, v níž je co pár desítek metrů vysoká nika. V každé nice je v pestrých barvách s převládajícím zlatem mozaikově vyveden nějaký ten pravoslavný zdejší svatý v nadživotní velikosti. Arcibiskup Makarios tak z hrobky čučí do pár metrů vzdálené zdi.

Také činaní vojáčci, strážící hrobku před turisty, už nemají vycházkovou uniformu s modrou placatou čepicí, leč potí se v kanadách a maskáčích, na hlavě baret. Ovšem zato tam mají postavený baráček na oddech, takovou kamennou větší kadibudku. (Což bych ostatně řekla, že byl hlavní důvod této stavbičky, která tu v roce 1981 taky nebyla.)

Jasně že jsem si hupla i k hotelu Pernera Beach, v roce 1981 čtyřpatrové budově s přilehlým venkovním barem a venkovní tavernou, zato bez bazénu. Hupla jsem tam proto, že jsem bydlela kousek odtud a jezdil tam autobus. Nakonec jsem tam jela tím "stopem" s Michalisem. Z Pernery byl sice dál čtyřpatrový, zato komplex tří budov s několika bazény místo toho venkovního baru a taverny. Barák pro personál, mezi hotelem a pláží - s krásným vysokým fíkusem, měl stejně ošuntělý vzhled jako tenkrát, ani písčitě kamenitá cesta k němu nedoznala změny.

Do nedalekého městečka Paralimni, v němž jsme se s Jirkou tehdy byli podívat, už se mi nechtělo. Ačkoliv tehdy a tam jsem prvně v životě viděla, že fíkus je strom a že dorůstá netušených výšek. U toho baráku pro personál hotelu Pernera byl ovšem také fíkus - už před těmi 30 lety - teď dorostl rovněž do netušené výšky i šířky, takže moje dušička měla pokoj. Nikde jinde na celém Kypru jsem totiž na fíkusy nenarazila. To byl samý cedr a borovice a bůhvíco v lesích, datlové palmy a eukalypty a banánovníky na pobřeží, třešňové sady a olivovníky v podhůří nevyjímajíce, ale fíkus jen ten jeden na Pernera Beach a pak asi ty v Paralimni, kam jsem nedorazila.

Ještě jsem v Perneře zavítala do jednoho z četných obchodů, koupila pár blbostí a za necelou hoďku a půl už seděla v autobusu zpět do svého hotelu. Erika byla na celodenním výletě v Paphosu, kde já jsem před třiceti lety byla týden a tudíž jsem teď neměla potřebu si tam něco prohlížet.

Jak zmiňuji jinde, je tohle ta dovolená, kdy jsem nestopovala a stopem jela a kdy jsem oprašovala ruštinu, chtíc se ruských puberťáků zeptat "Kde máš fotra, spratku?!"

V Praze na Ruzyni jsme v nějakou popůlnoční nekřesťanskou hodinu přistáli do příšerného slejváku a dujícího severáku, rozdíl v teplotě byl určitě aspoň 20°C. Příšerný slejvák zapříčinil jak to, že Eriky brácha měl téměř dvouhodinové zpoždění, tak to, že cesta domů se protáhla - vrátila jsem se za světla a ranního kuropění. Zcela mrtvá a s nikotinovým absťákem. Leč inu ano - tahle dovolená byla báječná a mohla se stát tou mou poslední.

Jakož se zatím i stala.

(P. S. Dnes už je známo, že nestala. Že jsem tam letos - po pětiletém špórování na penzijním připojištění - ano, překrývá se to - byla zas. A zase stejně nadšena.)
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lucie Česalová Lucie Česalová | E-mail | Web | 5. listopadu 2016 v 11:54 | Reagovat

Krásná vzpomínková cesta, jen mě napadlo ("Pane Pávek, já nechci k Turkovi!" :-D :-D)je ta turecká část i nyní tak otřesná? Moc si to totiž neumím představit.

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 5. listopadu 2016 v 21:13 | Reagovat

Ty si cestuješ a já už si začínám nechávat o cestování jen zdát. I o scukách, i o Ocenílkových soutěžích. CHCI s tím něco udělat a to hned teď. Jdu dokončit aspoň jeden článek. Ty jsi tento popis výletu už taky dokončila.
A - osvěžená, plná sil a nápadů? ;-)

3 Alka Alka | 6. listopadu 2016 v 7:18 | Reagovat

[1]:V Severoturecké kyperské republice - nebo jak se to jmenuje - jsem nikdy nebyla. Ten popisovaný děs je v řecké části ostrova podél Green line, včetně toho města duchů Famagusty a tam to takhle vypadá furt. Lidi se tam nevrátili.
Turecká část nemůže být nijak otřesná, jezdí se tam na dovči normálně. Jenže já holt Turka nebudu podporovat ani svou troškou do mlýna cestovního ruchu...

[2]: Osvěžená a plná sil určitě jsem. Mozek zatím stále relaxuje. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama